​​​Běhání je vlastně vždycky pro dobrou věc – pro mé zdraví. Pro mou psychickou pohodu. A když můžu, pomáhám  přitom i ostatním. Zkuste to taky!

Bylo léto 2012 a já dobíhala autobus. Tedy snad to alespoň vzdáleně mohlo vypadat jako běh. I přes mé velké funění, jsem autobus nedoběhla. Já, kdysi dávno dítě k nezastavení, několik let dospělák hrající tenis, jsem opustila svou kondici a chcípala na trati dlouhé cca 300 metrů. Ano, máte pravdu. Už na té zastávce jsem si řekla, že to změním. Přes víkend jsem nastudovala základní rady, jak správně začít, aby u běhání člověk vydržel. Těch pár hodin čtení různých článků mi pomohlo natolik, že letos oslavím již páté výročí od prvního běhu. Na začátku to bylo jenom takové lehké proběhnutí se, indiánský běh, s cílem uběhnout stále větší kousek. Po nějaké době běhání jen tak pro sebe jsem se rozhodla vyzkoušet nějaký ten závod.

Vybrala jsem si závod Grand Prix Praha na 5 km. Na stránkách organizátora, Runczech, jsem jako možnost přihlášení se na závod našla sekci „Běž pro dobrou věc“. A tím jsem našla další rozměr svého běhání. Pro svou první registraci jsem si vybrala Sport pro charitu, který zaštiťuje Výbor dobré vůle Olgy Havlové.

Ten první závod byl pro mne trápením. Netrénovala jsem moc a už vůbec ne na nějaký konkrétní čas, prostě jsem jenom běhala sama pro sebe. Najednou jsem stála na startovní čáře s tisíci závodníků. Všichni vystřelili a já držela jejich tempo. Bylo neuvěřitelné horko, sluníčko pálilo do očí. Jasně že jsem nevyhrála. Ale doběhla jsem, i když až téměř na konci skupiny. Nevadilo mi to.

Nevadí mi to ani dnes, když běžím závod. Vím, že nevyhraji a je mi vcelku jedno na jakém místě doběhnu. Chci závod, který jsem si vybrala, jednoduše doběhnout a na konci mít příjemný pocit. Mým největším soupeřem a vlastně stále jediným jsem já sama. Nemám jiné překážky.

Ale jsou lidé, kteří to tak nemají. Život jim postavil do cesty úskalí, která musí překonat a které nemohou zvládnout sami bez pomoci. I proto, pokud vyrážím na nějaký závod, vybírám si takový, kde nějakým způsobem pomáhám. V mém itineráři za loňský rok najdete mimo závody pro Sport pro charitu také běh pro SOS Dětské vesničky nebo Run for Movember.

I letos poběžím. Už to není 5 km. V průběhu let běhání jsem se propracovala k delším tratím, takže si zopakuji 1/2Maraton v Praze, který jsem si vyzkoušela již loni. A tentokrát k němu přidám také Volkswagen Maraton Praha.

Opět poběžím pro charitu. Tentokrát pro Honzu. Je to mladý, jedenadvacetiletý kluk, který běžet nemůže, nemůže pořádně ani chodit. Dětská mozková obrna, kterou překonal, mu zajistila celoživotní tělesný a zrakový handicap. Přesto chce žít jako každý jiný. Zajímá se o informatiku s cílem v budoucnosti pomáhat handicapovaným lidem s počítačovými kurzy. Honzovi by v překonání problémů s chozením pomohlo WalkAide. Jde velmi zjednodušeně o manžetu s elektrodami, které stimulují poškozenou nervovou dráhu dolní končetiny a výrazně pomáhají při chůzi, zlepšují výkon, v klidu dokonce provádí cvičení ochrnuté končetiny.

Letos nemusím být ale sama, kdo Honzovi pomůže. Můžete se přidat, aniž byste museli uběhnout 21 nebo 42 kilometrů. Poprvé v životě zkouším fundraising, tedy se snažím motivovat ostatní, aby také finančně přispěli.

Přidáte se? Má sbírka na pomoc Honzovi probíhá od 15. února do 15. března. Více informací a možnost přispět najdete na mém profilu na Sport pro charitu.

 Nemůžete přispět finančně? Nevadí. Pošlete to, prosím, alespoň dál do světa. I tím Honzovi pomůžete, protože se třeba najde někdo z vašeho okolí, kdo pomoci může. A já i další tisíce běžců oceníme, když nám 1. dubna a 7. května přijdete fandit.

Jak jsem psala, při závodech mi moc nezáleží na mém umístění. Vím, že nevyhraji. Ale také vím, že tím, že svou účastí na závodě někomu pomáhám k lepšímu životu, vlastně nemůžu prohrát. 

Zuzana Drotárová