Jako fanouška sci-fi ve všech jeho podobách mě občas baví se dívat na zastaralé vize budoucnosti. Mnoho autorů svoje podoby světa zítřka rádo datuje, takže není problém najít dostatek příkladů: Na měsíc aktuálně nelétáme ani v rámci misí NASA, natož pak jako pasažéři vesmírných aerolinek z filmu 2001: Vesmírná Odysea. Sice rozhodně máme k dispozici technologii umožňující telefonní rozhovory s videem, nepotřebujeme k tomu ale specializované telefonní budky jako v Návratu do budoucnosti. A znečištění, umělá inteligence i kolonizace Marsu by si musely hodně rychle pospíšit, pokud by rok 2019 měl vypadat tak, jak je zpodobněný ve filmu Blade Runner.

Vztah science fiction a moderní technologie je ale o něco složitější než pouhé čekání na moment, kdy se můžeme dílům začít vysmívat. 2001 ani Blade Runner, neztratily za dobu své existence kvality, díky kterým pořád stojí za to je vidět nebo přečíst. Platí to i pro knihy Julesa Vernea, otce dnešní podoby sci-fi. Verne má navíc na kontě mnoho zásahů do černého, co se týče předpovědí technologického pokroku, od ponorek až k raketám. Co tedy lze a co nelze předem “uhádnout” díky fikci?

Role autora

Ze spisovatelů pracujících dlouho po Verneovi má poměrně slušné skóre William Gibson. Nežijeme (zatím) sice v dystopickém cyberpunkovém světě jeho nejslavnější knihy Neuromancer, ale například vizi všudypřítomných kamer lze úspěšně považovat za realizovanou. Dokonce se naplňuje Gibsonův nápad o oblečení pro běžného občana, které je speciálně navržené k obelstění sledovacích systémů. Stealth Wear zatím nepředstavuje běžnou součást šatníku většiny z nás, ale rozhodně existuje.

Pro ty, kteří obdivují Gibsonovo umění zpodobit budoucí vývoj IT, může být překvapením, že on sám si s technologiemi úplně netyká. Neuromancer byl v roce 1984 napsán na psacím stroji, ačkoli na západě v té době počítače do domácností již celkem úspěšně pronikly. K tomu, aby napsal vynikající sci-fi román, nepotřeboval Gibson ani počítač, ani znalost o počítačích. Kybersvět v jeho knize je metaforou pro lidskou paměť a zejména její nedokonalost. Ačkoliv neměl ponětí o potenciálu využití neurálních sítí v IT, jeho umělecký záměr se později střetnul s realitou.

Science fiction slouží autorům často jako nástroj pro komentování současnosti a pro zamyšlení nad univerzálními tématy. Stěžejní dílo tohoto žánru, Frankenstein od Mary Shelley, bylo vydáno v roce 1818. Průmyslová revoluce tehdy od kořenů změnila společnost i vnímání techniky a vědeckého pokroku. Shelley se snažila upozornit na fakt, že lidé mívají tendenci se soustředit na možnosti technologického vývoje, místo aby se zamysleli nad potencionálními důsledky. Ani dvě celá století nic nezměnila na aktuálnosti této myšlenky.

Prolínání mezi fikcí a realitou

Když přijde na revoluční vynálezy, mají spisovatelé malinkou výhodu. Na rozdíl od inženýrů nemusí přijít na to, jak technologii skutečně zprovoznit, dát o ní vědět široké veřejnosti a uvést na trh. Tyto kroky dokázaly zbrzdit i jednoznačného génia, Leonarda Da Vinciho. Jeho nákresy tanků a helikoptér dodnes vzbuzují údiv, ale v historických pramenech nenalezneme žádnou zmínku o italském letectvu z 15. století. Pro praktické využití Da Vinciho nápadů chybělo příliš mnoho kusů skládačky lidského vědění. Vinci se svou ideou v podstatě stal zástupcem renesanční sci-fi tvorby.

O mnoho let později pak další Ital, Guglielmo Marconi, přišel s využitím radiových vln pro komunikaci na dálku. A přesně ve stejnou dobu ke stejnému objevu dospěli Nikola Tesla a Alexander Popov. Situacím, kdy se zdá, že nápad poletuje vzduchem a padá na hlavu spoustě lidí najednou, občas říkáme “Adjacent Possible” neboli velmi volně přeloženo “přilehlý potenciál”. Na konci 19. století v západní společnosti dospěla technologie do stavu, kdy rádio v podstatě už vynalezeno být muselo. Bezdrátová komunikace na extrémně dlouhé vzdálenosti seděla v myslích snílků i vážných badatelů a jenom čekala na technologii, která její potenciál naplní.

Vedle “velkých” vynálezů, které jsme čekali nebo ještě stále čekáme, jako létající automobily nebo roboti perfektně napodobující lidský vzhled a chování, jsou tu věci, které přišly, aniž je kdo předpověděl. V žádné z významných sci-fi knih nenajdeme kapitolu o sdílené ekonomice, která vznikne díky globálnímu rozšíření informačních technologií. Těžko by se asi psala zápletka sci-fi thrilleru založená na existenci Uberu nebo AirBnB. Místo toho, abychom si o těchto vizích četli v ábíčku a dlouze čekali na jejich příchod, se modely sdílené ekonomiky rovnou staly součástí naší reality. Dalším konceptem, který se začíná vkrádat i do běžného života a pro mnoho lidí alespoň zní jako sci-fi vynález, jsou kryptoměny. Autoři příběhů odehrávajících se v blízké a daleké budoucnosti, se rozhodně nebojí představovat ve svých dílech nové a neotřelé typy měn. Příkladem mohou být „Whuffies“ z knihy Down and Out in the Magic Kingdom Cory Doctorowa, jejichž hodnota odráží reputaci a sociální „kredit“ jejich vlastníka. V podstatě se jedná o cosi jako facebookové "lajky", které je možné zpeněžit. Opravdové využití technologie blockchain, a s ní souvisejících kryptoměn, si ovšem nijak nezadá s bujnou fantazií Doctorowa.

Dělat si legraci ze starších děl sci-fi, která se “netrefila”, je jednoduchá zábava, která ale opomíjí kontext a autorský úmysl. Science fiction je mnohem spíše odrazem v zrcadle, než magickou koulí. O „velkých“ potencionálních technologiích, které mění způsob, jak spolu komunikujeme, jak se přepravujeme nebo jak spolu válčíme, se píše snadněji protože jsou častěji součástí zajímavých příběhů, na rozdíl od trendů a technologií měnících typ ubytování na dovolené. Některé převratné myšlenky je prostě lepší si prožít, než o nich pouze číst.

Lukáš Horák