je naše skvělá kolegyně testerka. A taky známá česká horolezkyně a reprezentantka v závodním lezení, která patří mezi světovou elitu v lezení mixových a drytoolingových cest na skalách. Stihla toho už hodně:
14x medailistka Světového poháru.
Mistryně ČR ve všech lezeckých disciplínách.
Vítězka Evropského poháru.
Na svém kontě má přelezy nejtěžších mixových cest na světě a za své přelezy řadu ocenění „Výstup roku“ a „Nejlepší alpský výstup“.
Jako první žena na světě přelezla obtížnost M15- do té doby lezenou pouze muži.
Zažila lavinu i pád do ledovcové trhliny.
Tahle štíhlá jemná dívka v sobě evidentně skrývá mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Poprosili jsme ji, aby nám prozradila, jak se z člověka stane horolezec.
Hory a skály to je má komfortní zóna …aneb „já, horolezec“
Myšlenku, že se stanu horolezcem jsem si vytvořila již ve velmi raném věku. Tipuji tak okolo mého čtvrtého roku. Nebyla to žádná velká vzletná myšlenka. Víte, když všichni okolo vás tráví čas pouze ve skalách a touto vášní je nakažená celá vaše rodina i okolí, lehce ve svých čtyřech letech uvěříte, že lezení patří mezi základní existencionální potřeby a možná i něco víc.
Mírné vystřízlivění se dostavuje obvykle okolo šestého roku s nástupem do první třídy. Teprve v této chvíli vám dojde že opravdu ne všichni lidé na světě jsou horolezci. Na chvíli upadáte do lehké letargie, kterou záhy vystřídá již ne tak lehká hysterie vašeho třídního učitele, který vás přistihl při vylézání z okna vaší vlastní třídy (umístěné v nejvyšším patře budovy).
Na druhou stranu se vcelku rychle naučíte počítat, alespoň to, co vám přijde vhod. Například se zkusíte dopočítat odhadu, jak moc si natlučete. A tak se vrhnete třeba na výpočet pádového faktoru. (Pádový faktor vyjadřuje tvrdost pádu při horolezeckém sportu nebo na via ferratách. Čím vyšší hodnota, tím tvrdší pád. Hodnota pádového faktoru (označovaného jako f), která se u lezení pohybuje v intervalu 0 až 2, se vypočítá tak, že délku pádu vydělíme činnou délkou lana.)
A dojdete do fáze, že možná nevíte jakou hodnotu má „pí“, ale jistě víte, že "Normovaný pád" má hodnotu pádového faktoru f = 1,74 - ačkoli Ludolfovo číslo fascinovalo lidé už tisíce let, vy jste fascinováni severními stěnami obřích horských velikánů. Zeměpis tak máte, alespoň co se lezeckých a horských oblastí týká, v malíčku také. Snad můžete i propadnout na hodině praktické výuky, ale štand, kladku i osmičkový uzel sestrojíte i o půlnoci a ač si to nemůžete napsat do svého profesního životopisu, první pomoc a vytáhnutí zraněného z ledové trhliny zvládnete také. Jednou si vás asi spletou s bezdomovcem, to když se vrátíte po víkendu (měsíci) ze skal, ale to přece vůbec nevadí. To dobrodružství určitě stojí za to.
Alespoň pro mě je dobrodružství samotná podstata lezení. V tomto ohledu se vymyká trochu ostatním sportům, ať už to zní nebo nezní jako klišé.
Lezení je životním stylem, není to jen o dvou či třech hodinách na sportovišti, ale o tom, že trávíte čas venku v horách, skalách - ideálně celý svůj život. Vezmete na ramena batoh, do něj vybavení, spacák, karimatku a alespoň na víkend zapomenete, že je i něco jiného než vy a váš parťák a laně.
S nástupem umělých lezeckých stěn je lezení přístupné každému v jakékoliv podobě a je jen na vás, která je vám bližší. Můžete zvolit mezi lezením na laně (na obtížnost), boulderem (pár obtížných kroků nad matrací, do které se odskakuje) až například po pískovcové lezení, které je u nás tak naprosto jedinečné, unikátní a krásné i pro lezce z celého světa.
Provozuju“ úplně všechny lezecké disciplíny, ale zimní lezení, to mi učarovalo nejvíc. Vždy když začnou padat sněhové vločky, mám zvláštní pocit, jakoby se dělo něco speciálního. Jsme čtyři sourozenci a já můžu říct, že si připadám v zimním ročním období jako moje pětiletá sestra, s tím rozdílem, že ona se těší na Ježíška a já na zamrzlé ledopády. Ona teda ještě další rozdíl nachází v tom, že prý moje ledy nejsou skutečné, že „prý „ se zase brzo roztají a už tu nebudou. Na čemž je velký kus pravdy, snad jí jen můžu odpovědět, že krásné věci mohou být i neuchopitelné a že někdy i roztají.
Jak už jsem zmínila v úvodu, pocházím z horolezecké rodiny, narodila jsem se v Děčíně, městě obklopeném skalními stěnami. Na stěnách našeho bytu visely vždy obrázky horolezců, Alp, Himalájí a kdo nepoznal horu Eiger, byl bez večeře. Nerada jsem bývala o hladu, tak jsem se postupně naučila poznávat hory, až jsem je chtěla všechny vidět i na živo.
Začínala jsem přes sportovní lezení na umělých stěnách, ve kterém jsem závodila až do dospělých kategorií, kdy jsem pak postupně přešla víc do hor a pustila se i do světových pohárů v ledolezení. Tahle láska „svět vidět shora“ mi zůstává i nadále. Už jednadvacet let, co lezu.
Na lezení na obtížnost, ve kterém závodím především, se mi líbí fakt, že nelezete přímo proti soupeři. Ti tam samozřejmě jsou, ale ne v danou chvíli. Každý má svůj pokus, ohraničený časový limit a snaží se dolézt co nejdále. Vaším soupeřem tak nejsou jiní závodníci, ale cesta samotná, kterou se snažíte zdolat. Díky závodům jsem se podívala do všech koutů světa. Nebyl tam zrovna čas se kochat krajinou nebo cestovat, ale alespoň vím kam se třeba jednou budu chtít vrátit.
Někdy toho cestování a stresu spojeného se soutěžením dokáže být až moc. Ve chvíli kdy vám už po sté nepřiletí zavazadlo. Nouzově přistáváte a nebo vám hlásí bombu na letišti a vy nestihnete dorazit včas na závod. Když se k tomu všemu přidá ještě fakt, že si chytře zapomenete pas v minulém letadle a zatknou vás na letišti v Dubaji (pak můžete jen poslat smsku šéfovi, že to zítra do práce nestíháte a že to možná stihnete až příští týden). Na druhou stranu závodění vás naučí především zvládat prohry, přiměje k určitému mentálnímu tréninku a koncentraci. Možná mi to jednou při výchově dvou uplakaných dětí přijde trochu vhod.
Někdy si lidé myslí, že lásku pociťuji i k zimě samotné, když v ní přeci tolik lezu. To zrovna ale říct nemůžu. Zima mi samozřejmě je a to fest. Lezla jsem nejvíce v -35°C a když k tomu připočtete ještě sílu větru a durch promoklé oblečení není to žádná „hitparáda“. Největší zvláštnost lezců je pak ta, že si porovnávají omrzlé končetiny a předhánějí se, kdo o kolik článků přišel. Já přišla jen o nehty, ale prý je to v pořádku, jakožto holka si mám udělat gelové či co.
Pro ty z vás, duše dobrodružné, neříkám, aby jste vykročili mimo svou komfortní zónu, ale, aby jste do ní vkročili. Čeká tam na vás i ta vaše „cesta“ ať už má jakýkoliv sklon či obtíže.
Snad jen zmíním, že horolezec ve velkém korporátu taky není úplně k zahození, když v mé poslední práci byla už hodně špinavá okna, navrhla jsem, že tam klidně sama slaním na laně a vyčistím je osobně. Další výhoda je, že se na svět dokážu podívat z jiné perspektivy. Jak říkají horolezci: „Viděl jsem mraky shora i zdola“.
Lucie Hrozová
