Počítače a další informační technologie jsou zářivé symboly a nástroje budoucnosti. Ale žijeme v jejich obklopení již dostatečně dlouho na to, že některé jejich verze se stávají pomalu starožitnostmi či přinejmenším svědky minulosti. Představte si, že by se váš smartphone rozhodl, že potřebuje externí mechaniku, nahrání jednoduché aplikace by mu trvalo několik minut, načež by vás přivítala grafika, u které se dá doslova spočítat každý pixel - asi byste radostí nejásali. Ale v případě starých počítačů mají všechny tyto nedostatky kouzlo, alespoň pro určitou skupinu lidí. Mezi ně patří softwarový architekt Jiří Snížek, známý mezi kolegy jako Sníža, který mi pověděl všechno o tom, kolik úsilí takový opravdu povedený nostalgický výlet stojí.
Jak snadno a rychle spadnout do koníčku
V první řadě je potřeba pěstovat svoji lásku k výpočetním mazlíkům od malička. Jirka a jeho bratr dostali jako první počítač stroj, založený na klonu ZX Spectra, na který se složili jejich rodiče a strýc. Z dnešního hlediska nabízel tento počítač relativně omezené možnosti, ale netrvalo dlouho a oba bratři začali pracovat na testování hranic toho, co jejich 8-bit vlastně dokáže. Tak jako jiní tehdejší nadšenci se zapojili do tzv. demo scény, kde mladí IT všeumělci programovali, vytvářeli grafiku i skládali elektronickou hudbu. Samozřejmě, že Sníža a jeho bratr také toužili po výkonnějších mašinách, mezi které v té době patřilo například ZX Spectrum 128k. A byl to dospělý Jirka, který se rozhodl, že nadšenému amatérskému IT fanouškovi, kterým býval, tento sen splní.
Netrvalo dlouho a na prahu mu přistálo Spectrum 128k+2, dokonce v relativně slušném stavu. Přece jenom ne všechny aspekty práce se starými 8bitovými počítači vyvolávají v uživatelích radostné vzpomínky, a tak si Jirka ještě sehnal mechaniku DIVMMC od Zaxona, které byla schopná k jeho staronovému Spectru připojit SD karty. Po několika dalších moderních vylepšeních byl se s strojem spokojen. Tady se ale vlak nostalgie nezastavil a Jirka se rozhodl objednat si Amigu 500. Stroj, který se mu také v minulosti vyhnul, ale který si rozhodně chtěl “ošahat”. Pořizovací cena pět set korun se zdála více než rozumná.
A také odpovídající, jak se ukázalo, když k němu dorazila polomrtvá Amiga zabalená ve starých zaprášených montérkách. Někdo jiný by možná udělal takovému počítači důstojný pohřeb v popelnici a objednal si jiný. Sníža se ale místo toho ze sběratele starých počítačů stal jejich restaurátorem a zachráncem. Amiga za sebou měla opravdu krušný život a předtím, než mohl Jirka vůbec snít o jejím normálním fungování, bylo potřeba odstranit jeho následky. Než skončila na mnoho let v prostředí zaprášené půdy (ideální pro zničení staré výpočetní techniky), vyvrtal do ní bývalý majitel díry pro různé přepínače a dobastlil nekompatibilní zdroj a regulátor napětí. Aby se dopadů téhle nepovedené operace dalo zbavit, musel se Jirka naučit letovat na mnohem vyšší úrovni, než byl zvyklý dosud. Navíc si přál, aby měla jeho Amiga skutečně původní vzhled, takže bylo potřeba vymodelovat a vytvořit části, které byly předchozím používáním zničené. Tohle úsilí a ochota učit se se ale nakonec jednoznačně vyplatila, když po dlouhé anabázi přivedl k životu krásnou, funkční Amigu, obohacenou o schopnost přehrávat původní software z USB klíčenky, namísto staré disketové mechaniky.
Problém jako záminka pro kreativitu
Zcela do světa oživování starých počítačů Jirka spadl, když si po svém úspěchu s Amigou objednal Commodore C64, počítač, na kterém se poprvé učil pracovat s informační technikou, ale nikdy ho sám nevlastnil. Celý kolotoč shánění dílů, učení se specifik C64 (a těch je hodně), pájení, zkoušení atd. začal na novo. A opět skončil triumfálním nastartováním původně zcela vyřízeného Commodoru.
Troufnu si říct, že by Jirku bavilo jeho sběratelství mnohem méně, kdyby o záchranu každého jeho kousku nemusel tolik bojovat. Ať už jde o 8bitové počítače, tuning aut nebo vývoj mobilních aplikací, jasně mi z našeho rozhovoru vyplynulo, že pro Jirku nejsou zádrhely frustracemi, ale spíše výstřely ze startovací pistole. Jeho nadšení pro vytváření nové a obnovování zašlé krásy ve fyzickém nebo digitálním světě je až nakažlivé. A do budoucna určitě pomůže dalším zašlým počítačům, dosud tiše skuhrajícím v nějakém zapadlém koutě. I když už dlouho nepatří ke špičce, umožňují nám tyto přístroje nahlédnout do minulých budoucností, chvil, kdy revolucí v informační technologii mohla být paměť o velikosti 128 kilobytů. Naštěstí existují nadšenci jako je Jirka, kteří se starají o to, aby tihle svědkové minulosti neumlkli.
Lukáš Horák
